Malá holčička jménem Anička žila v chaloupce na kraji lesa nedaleko vesnice jménem Slatinice. Za chaloupkou se vzpínal kopec Kosíř, který byl obestřen příběhy o kouzelných bytostech.
Starala se se svým tatínkem o nemocnou maminku. Jednoho dne vzala z věšáku košík a šla do lesa na houby, šla a šla a najednou se ocitla uprostřed mýtiny, která byla ze všech stran obklopena stromy.
„Copak tady děláš?“ ozvalo se z mechu. „Au, au, nešlapej na mě pořád! Ty jsi ale motovidlo! Copak mě nevidíš?“ Zadívala se dolů pod nohy a vykřikla: „Jé promiň! Nevšimla jsem si tě, počkej mám tady hřebínek a pročešu ti tvé mechové vlásky. Ty jsi přece Mechový skřítek, maminka mi o tobě vyprávěla. Ještě jednou se moc omlouvám.“ Mechový skřítek se už nezlobil, to česání mu bylo velice příjemné. Po chvilce česání zabalila svůj hřebínek do javorových listů a převázala dlouhým stéblem trávy. Podala ho Mecháčkovi, jak ho sama nazvala, se slovy: „Na, tady máš, aby sis někdy vzpomněl na Aničku, ráda jsem tě poznala, ale nyní už musím jít zpátky domů.“
„Děkuji, Aničko, nestává se často, aby lidé obdarovali kouzelné bytosti a nic za to nechtěli. Vím dobře, co tě trápí. Ve vaší vesnici se nachází kostel, který naslouchá lidským přáním a potom je vyzvoní do nebe. Běž poprosit o zdraví své maminky právě tam.“
Anička poděkovala za radu a seběhla do Slatinic ke kostelíčku. Když dorazila, uviděla, že je zavřený a nikde nikdo není. Klekla si na kamenné schody, sepnula ruce k nebi a prosila: „Prosím, celé nebe, prosím Bože tebe, prosím skřítky, anděly, měsíc i sluníčko o trochu štěstí, o lidské zdravíčko. Pro sebe nežádám, jen pro svou maminku.“
Prosebnou modlitbu vyslechl andělíček strážný. Seděl na vrcholku kostelní věže, znal celý kraj, ale také všechny víly i skřítky v lese.
Nad sepnutýma dětskýma rukama a prosebným přáním se celé nebe ustrnulo, andílek hned odletěl za ostatními, aby se poradili, jak Aničce pomoci. Starší andělé mu řekli, aby našla skřítky Pramínky, kteří žijí ve svých vlastnoručně vybudovaných podzemních vesničkách již tisíce let. Starají se o prameny s léčivou vodou. Pokud jste je doposud nezahlédli tak jen proto, že milují mlhu, a jakmile se dotkne mlha země, pak vystoupí sem napovrch k nám lidem. Jsou krásní a nosí roztomilé čepičky ve tvaru kapky vody. Pokud skřítky Anička najde, tak je musí požádat o odemčení jednoho z léčivých pramenů a dál už jí poradí.
Řeknu Vám tedy, jak to dopadlo.
Andělíček se vrátil k Aničce a řekl jí, co má dělat. Myslel, že se bude ptát na cestu, ale ona jen poděkovala a běžela, jakoby přesně věděla kam. A taky že ano. Doběhla dolů do vesnice na krásnou louku plnou květin. Sundala si boty, rozvázala copy a ulehla do trávy jako do peřin.
Cítila všechny vůně přírody, slyšela zvuky i to, jak dýchá země. Její rozhozené vlasy provoněly luční kvítky a ozdobili motýlci. Takto lehávala do trávy často.
,,Ale, kdopak mě to lechtá? To jsi ty, skřítku Pramínku?“ pošeptala Anička. ,,Ano, jsem to já, slyšeli jsme, že tě za námi poslali andělé, to ale nevěděli, že tady za námi chodíš často. Dodnes jsi jen tušila, že existujeme, a nyní otevři oči, stojím u tebe.“ Anička otevřela oči a vykřikla: „Jejda! Ty jsi tak krásný!Potřebuji tvou radu a pomoc.“ Chvíli si povídali, najednou se skřítek ztratil vzemi, a když se objevil, držel v ruce malý krumpáček. Lehounce ťukl do země a z ní vytryskl léčivý pramen.
Anička vykřikla: „Pramínku, to je pramen pro mou maminku?“ Skřítek se usmál a říká: „Ano, nakládej s touto vodou jako s pokladem, přinese vám všem zdraví. Tady máš můj džbán, dones vodu domů.“ Celá louka se radovala, květinky točily hlavičkami, broučci tancovali a slunce zářilo. Na ten den Anička nikdy nezapomene. Poklonila se skřítkovi a nabrala vodu do džbánu. Všimla si však, že se voda zastavila. Trochu ji to vylekalo. „Snad bude stačit jeden džbán k uzdravení.“ povzdechlo si děvče. Ušla jen kousek cesty a uviděla naříkat stařenku bolestí, nemohla udělat ani krok. Anička nabrala vodu do dlaní a s vírou v uzdravení osvěžila stařence bolavé nohy. Ženě se ulevilo.
Kousek v křoví naříkal pejsek, byl celý podrápaný a kulhal. Anička si opět nalila vodu do dlaně a kropila bolavá místa. Po chvíli zavrtěl ocáskem a radostně pobíhal. Malý ptáček se zlomeným křidélkem také poprosil o trochu vody. Když dívenka došla ke dveřím domu, bylo ve džbánu vody sotva na dně. Rozplakala se, vše mamince vyprávěla, ona ji objala a řekla: „Prosím tě, podepři mě, Aničko, půjdeme nyní spolu k prameni poděkovat za všechny, komu jsi cestou pomohla.“ Vydaly se na cestu s prázdným džbánem. Když se blížily, uviděly ptáčka, pejska, stařenku, skřítka Pramínka i malého andílka. Zvon kostela začal z ničeho nic zvonit k nebesům příběh, který jsem Vám nyní vyprávěla.
Když přišly až k prameni, začala voda opět vyvírat ze země. Pramínek nabral plný džbán a podal ho mamince, ta se ihned léčivou vodou osvěžila.
Modrá čepička se vesele houpala na hlavičce skřítka, dloubl rozpustile do Aničky a řekl: „Podívej se na svou maminku.“
Dál už to nejde popsat, zkuste si to štěstí představit… jaké to asi bylo, když po tom všem trápení sevřela maminka Aničku do náruče a dováděly, tančily, smály se, radovaly. Přidali se k nim všichni, kdo jiným štěstí přejí.
Pod duhový kámen ukryl skřítek pramen.
U něj sedí malý ptáček, roste modrý kvítek.
Pramen hlídá,
zdraví přeje slatinický skřítek.
